Pojem antika v 16.–17. století označoval umělecké, zejména sochařské, předměty pocházející ze starověkého Řecka a Říma. Výraz se používal zejména v množném čísle antiky a současným nejbližším ekvivalentem by mohly být umělecké starožitnosti. V 18. století německý kunsthistorik, estetik, archeolog i knihovník, Johann Joachim Winckelmann, důsledně systematizoval řecké a římské umění a kulturu, a od této doby se výrazem antika označuje soubor památek starověkého Řecka a Říma i v nich ztělesněný kulturní ideál. Antika pak byla do jisté míry spíše uměleckou normou a modelem k uměleckým dílům tehdejšího klasicismu (Svoboda, 1973).
Terminologické označení historické epochy starověku jako antika souviselo s rozvojem klasické filologie od 1. pol. 19. století, běžně se však v tomto kontextu začal výraz používat až v 20. století (Svoboda, 1973). Tato historická epocha označuje období, kdy řecká (helénská) civilizace začala utvářet nový typ organizace společnosti na troskách mykénské civilizace a zároveň účelně syntetizovala kulturu starověkých národů Předního východu beze ztráty své vlastní svébytné identity (Oliva, 1995). Konec antiky je datován spolu se zánikem Západořímské říše roku 476 n. l. a s tímto datem také končí období starověku.
Přehledovou publikací reflektující pojmy související s antickou terminologií poskytuje Encyklopedie antiky (Svoboda, 1973) a Slovník antické kultury (Bahník, 1974).
Českému čtenáři se v souvislosti s antikou jistě vybaví řecká mytologie a příběhy olympských bohů ve zpracování Eduarda Petišky Staré řecké báje a pověsti z roku 1958. Autorův syn, spisovatel Martin Petiška, se o díle svého otce vyjádřil následovně:
Staré řecké báje a pověsti psal jako román o životě v Čechách. Říkal mi, který bůh představuje kterého politika. Je to klíčový román o životě v Čechách v padesátých letech, uložil do něj své úzkosti i naději. Proto má kniha mezinárodní ohlas, jakému se v cizině diví. Proč je tato kniha ve Francii školní četbou, proč tam vyšla pětadvacetkrát? Myslím, právě proto, že ji psal Čech a psal ji jako moderní román o své vlasti.
(Palán, 2012)
Starověké mytologii, antickým památkách, umění i kultuře, se ve svých knihách hojně věnoval také slovenský historik a překladatel Vojtěch Zamarovský, který je považován za zakladatele žánru literatury faktu v tehdejším Československu. Důsledné studium zdrojů, snaha být v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky i osobní zkušenost autora zprostředkovávají velmi kultivovaný a čtivý zážitek například v knihách Bohové a hrdinové antických bájí (1970), Řecký zázrak (1972) nebo Za sedmi divy světa (1980). (Dokoupil & Bláhová, 2007).
Ojedinělou publikací reflektující antiku a české prostředí je publikace Antika a česká kultura od Ladislava Varcla. Toto souborné dílo z roku 1978 jistě nese stopy času, avšak ve své komplexnosti nemá na českém knižním trhu přílišnou konkurenci.
Autoři se přirozeně více zaměřují na dílčí úseky svého odborného zájmu, což se odráží také v nabídce publikací. Mohli bychom uvést například brněnského filologa Radislava Hoška, historika antiky Pavla Olivu, či filoložku a historičku Růženu Dostálovou. Na latinskou literaturu českého středověku se zaměřuje filoložka Jana Nechutová.
Období, kterému se ve svých knihách věnuje Jarmila Loukotková, začíná první punskou válkou, do níž je zasazen děj románu Křik neviditelných pávů (1997), další román, Pod maskou smích (1977), pojednává o období na konci druhé punské války, kdy vrcholí tendence Říma ovládnout Středomoří. Dále se autorka zabývá porážkou do té doby neporazitelného Kartága v knize Doma lidé umírají (1981) a následuje období 2.–1. st. př. n. l. příznačné četnými povstáními otroků zejména na Sicílii a a ve střední a severní Itálii. Tyto občanské změny zaznamenala v románech Pro koho krev (1968), Spartakus (1950) a Smrtí boj nekončí (1957). Antická cesta Jarmily Loukotkové se uzavírá v 1. st. n. l. dílem Není římského lidu (1949) popisující kontrast mezi krutým císařem Nerem a citlivým básníkem Petroniem. Také prvotní dílo sedmnáctileté Jarmily, Jasmín: Květy z antických zahrad (1940), provází čtenáře milostnými povídkami zasazenými do prostředí starověkého Říma na přelomu letopočtu. Například obsažená povídka Přízeň bohů je vystavena na historické kulise výbuchu Vesuvu a dramatického zániku Pompejí (Valouch, 1990).
Jarmila Loukotková 